Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zasloužená Vendetta, 2. kapitola

22. 10. 2010

 

První ročník: Zaraženě stál pod hradem, výhružně se tyčícím do výše a poslouchal místního ředitele, který vysvětloval principy výuky na Kruvalu. Učí se zde většina odvětví magie, ale kromě toho zde probíhá i jakýsi dlouhodobý vojenský výcvik. To bude zřejmě důvodem toho, že zde nejsou žádné dívky. Škola je plná starých ideálů ženy jako matky a manželky. Byl zařazen do koleje mocných, stejně jako ještě dva další chlapci.
Druhý ročník: Spolu se svými dvěma nejlepšími přáteli se vracel z nudné mise a ve vaku schovával nevylíhnuté dračí vejce, když… 
Harry procitl ze svých vzpomínek teprve když do něj narazilo nějaké kouzlo, které ho odhodilo o pět metrů dál, kde se rozplácl na zeď síně. Sykl bolestí a rychle se postavil na nohy. Trochu se zapotácel, ale už švihl hůlkou a vykřikl:
„Semtusembra!“ Kouzlo letělo na profesora černé magie. Profesor jen lenivě mávl hůlkou a vyčaroval před sebou štít.
„Dobře, to už stačí. Prošel jste, ale příště zkuste kouzlit neverbálně. To vám dá víc šancí proti nepříteli. Teď už běžte a učte se. Příště byste už nemusel projít,“ řekl přísně profesor. Harry ani na chvilku nezaváhal a vystřelil rychlostí blesku ze síně. V polovině schodiště se srazil s jedním studentem. A sletěli společně dolů.
Harry schoval překvapení za chladnou masku a zvedl ke chlapci, který ho shodil pohled typu „kam tak spěcháš?“
„Já? To bych se měl zeptat já, ne? To ty jsi mě porazil. Ale když už se ptáš, tak jdu ze zkoušky z přeměňování. Prošel jsem. Co ty?“ zeptal se Harryho, Viktor Krum.
„Vracím se ze zkoušek z černé magie. Odpověděl mu jen neochotně Harry. Ta vzpomínková kletba, nebo jak se to jmenuje, mě zasáhla nepřipraveného“. Společně mířili do svých pokojů si sbalit, protože zítra odjíždějí domů. Vlastně jen Viktor se vracel domů. Harry byl doma tady. Povzdechl si. Zase bude muset doma přežít Dracovi vychloubačné poznámky, jak to natřel Zmijozel Nebelvíru ve famfrpálu. A jak vyhrál Zmijozel školní pohár. Viktor, který vycítil jeho náladu, řekl:
„Letos se bude konat mistrovství ve famfrpálu, Bulharsko proti Irsku. Doufám, že tam budeš. Tvůj otec…“ Harry s Viktorem se při slově otec lehce ušklíbli a Viktor navázal:
„Tvůj otec a matka tam určitě budou. Bylo by divné, kdyby se tam objevili společně jen s Dracem a bez tebe, ne?“
„Bylo, ale nemám zájem se tam potácet mezi tolika lidmi.“ Pohlédl přitom na své ruce a stáhl si rukávy hábitu co nejníž to šlo. „Proč bych tam chodil?“
„Protože prohlásím, že pokud se tam neobjevíš, nebudu hrát,“ řekl naprosto vážně Viktor.
„ Dobře, budu tam,“ prohlásil beze špetky zájmu Harry. Viktor se jen smutně usmál. Věděl, že je to vše, co ze svého přítele dnes dostane.
O několik dní později se Harry zabarikádoval u sebe v pokoji a otevřel okno. Vyhlédl z něj ven. Byla tma. Vytáhl si spod postele koště a vyletěl ven. Za okamžik hladil bělostného vlka jako sníh po hlavě. Zamračil se, měl jako obvykle pravdu. Jen co přišel domů na večeři, Draco tam začal vypravovat své vítězství ve famfrpálu. Ušklíbl se, sice Draco nelétal špatně, ale do kolejního družstva se dostal jen díky daru, který otec věnoval Zmijozelu, sedm košťat Nimbus 2001.
Byl opravdu rád, že tohle musí přetrpět jen o prázdninách a zbytek roku je v Kruvalu. Zamračil se, sice mu bude za necelý měsíc teprve čtrnáct, ale nastoupí už do sedmého ročníku, poněvadž nastoupil dřív, než bylo zvykem. Pojede tam naposledy. A až dokončí ročník, odjede někam hodně daleko a po zbytek života neuvidí žádného člena své adoptivní rodiny. Ale jak už znal život, tušil, že mu to jen tak neprojde. Po sedmém ročníku bude muset pravděpodobně, počkat další dva roky, než mu bude sedmnáct a bude plnoletý. Ale možná by se s tím mohlo něco udělat, s trochou peněz…
Vzal si koště a letěl zpátky do svého pokoje. S tímhle si bude lámat hlavu později, ještě je čas. Teď musí vymyslet, jak přežít další prázdniny. Vymýšlet může ráno. Neboť ráno, moudřejší večera. A tím se bude řídit, už je pozdě. Zadíval se na oblohu, za chvíli bude svítat. Půjde spát. Za pár minut se už vznášel ve světě nočních můr.
Uběhlo několik dnů a ty se změnily v týdny. Harry se stroze omluvil ze snídaně a vrátil se do svého pokoje, kam si zavolal snídani skřítkem Dobbym. Byl opravdu rád, že se může jednou začas omluvit ze snídaně. A nezkazit si tím hned po ránu už tak příšernou náladu. Zvláště dnes. Trochu se usmál, dnes byl 31. Červenec, měl narozeniny. Jako na zavolanou mu na okno zaťukala nějaká sova. Otevřel okno a sova s dopisem vlétla dovnitř. Vzal si od ní dopis a otevřel jej.
Šťastné narozeniny, Harry! Jak se máš? Nevím, na kolik jsou šťastné tvoje narozeniny, ale doufám, že budeš mít z mého malého dárku radost. Uvidíme se na mistrovství ve famfrpálu, počítám s tvoji přítomností.
                                                                                                      S pozdravem
                                                                                                                                      Viktor Krum
PS: V obálce máš přenášedlo a lístek na to nejlepší místo. Opovaž se to nepoužít!
Harry znovu sáhl po obálce a vytáhl z ní malý, černý, obroušený oblázek - přenášedlo. A ještě lístek. Vypadá to, že tam opravdu musí. Malfoyovi neměli ani tušení o tom, že tam taky půjde, neřekl jim to. Dokonce byl od Luciuse potrestán za to, že odmítá reprezentovat svůj rod na tak důležité společenské akci. Netečně si pomnul jizvy na zádech.
V hloubi duše byl rád, že má tak dobrého kamaráda. To přenášedlo ho muselo stát spoustu papírování na ministerstvu. Měl by poslat sovu s dopisem Gringottovým, aby mu poslali nějaké peníze.
Podíval se na okno. V tom zamyšlení si ani nevšiml, že přiletěli další sovy s dopisy blahopřání a s dárky. Nakonec tenhle den přece jenom není špatný. S těmito myšlenkami se otočil k dopisům a dárkům. Může začít otvírat.
Uplynula nějaká doba od jeho narozenin. Nakonec i od Malfoyových něco dostal. Jak řekl Lucius, jednalo se o dar hodný čistokrevné rodiny. Konečně nastal den, na který tak čekal. Dnes se měl přenést přenášedlem na mistrovství ve famfrpálu. Ostatní Malfoyovi se přemístili už včera, takže mu v tom nic nebránilo. Podíval se na hodinky a začal odpočítávat čas.
Ještě patnáct minut, deset, devět, osm, ...minuta! Nešťastně sledoval ručičku hodinek, odpočítávající zbývající sekundy, tři, dva, jedna... teď! Ucítil škubnutí, jako by ho někdo napíchl na hák už viděl jen změť barev. Za pár chvil to ustalo a Harry otevřel oči. Ocitl se na nějakém kopci posetém tisíci nejroztodivnějšími stany, kouzelnickými stany. Byl tady. Lehce se usmál a vydal se k bulharskému tábořišti hledat nějaké známé a hlavně Viktora, aby mu mohl ze slušnosti poděkovat.
Věděl přibližně, kde by mohl mít stran, přibližně. Pomalu se proplétal mezi stany a trochu s pobavením se díval, čím byly ozdobeny. Plakáty s Viktorem Krumem. Uslyšel za sebou známý hlas.
„Připadá ti na tom něco vtipné? Řekni mi to, ať se mohu také zasmát.“ Harry se otočil po hlase a spatřil kamaráda, kterého tady po celou tu dobu tak pracně hledal.
„Nic. Jen mě napadlo, že bych měl asi hledat stan, kde není tvůj plakát. A najdu tě. Což je trochu těžší, než se zdá. Ale jak to vypadá to, že to ani není třeba, protože stojíš přede mnou.“ Přednesl Harry na své poměry vyčerpávající odpověď. Viktor jen nevěřícně zavrtěl hlavou nad myšlenkovými pochody svého přítele a táhnul ho k tomu správnému stanu. Za okamžik už stály před stanem, bez Krumova plakátu. A s houfem Fanynek, žádajících o autogram.
„Já jsem to věděl! Stan bez plakátu. Pokud jsi chtěl být nenápadný, měl jsi tam přilepit také plakát. Tak by zůstal bez povšimnutí,“ řekl hned Harry a ušklíbl se na přítele, který se zatvářil trochu uraženě. Po půl hodině, kdy si konečně probojovali cestu ke vchodu do stanu, Harry se zeptal Viktora:
„Co jste si vlastně přivezli z Bulharska za kouzelné tvory jako maskoty.“
„To je tajemství,“ odpověděl mu Viktor, ale protože nikdy nedokázal udržet tajemství, pronesl šeptem:
„Víly.“ Harry se na něj překvapeně podíval. Víly? Ty dokázali omámit lidskou mysl, tak že jste ani nevěděli, co děláte. To se mu příliš nelíbilo. Tušil s tím nějaké problémy.
„Víš jistě, že to byl dobrý nápad?“ zeptal se Harry bez zájmu a vlezl za Viktorem do stanu, kde se přivítal s jeho rodiči. Viktor jen pokrčil rameny a svojí kachní chůzí vedl Harryho skrz stan.
„Nevím, můj nápad to nebyl. Kromě toho, je trochu pozdě něco měnit. Pokud se něco stane, moje vina to nebude.“ Odpověděl mu a dál už to neřešili. A probírali si svoje zážitky o prázdninách. Nebo spíš, Harry poslouchal a Krum vyprávěl svoje nové finty k famfrpálu, a jak porazí irské famfrpálový tým a chytí zlatonku.
O několik hodin později se vydali směrem k místu utkání. Harry se při pohledu na tu velikost nevěřícně zastavil a zůstal stát jako solný sloup. Probralo ho až tvrdé šťouchnutí, které mu uštědřil Viktor.
„Au. Vždyť už jdu. Tohle já nevidím každý den. Nemusíš do mě hned šťouchat,“ řekl uraženě Harry.
„Už jdeš? Už bylo načase. Stál jsi tam dobrých pět minut!“ Urazil se tentokrát Viktor, ale pak nad tím mávl rukou. A šli dál, zastavili se až u jednoho dlouhého točitého schodiště.
„Dál už musíš jít sám. Já musím do šaten k ostatním z týmu. Stačí, když půjdeš po těchto schodech pořád nahoru do ministerského lože. To zvládneš, ne? Myslím, že tvoje rodina tam bude také,“ dodal ještě Viktor a zmizel v davu kouzelníků.
Harry se vydal po schodech nahoru a po deseti minutách si unaveně povzdechl. Kam to schodiště vede? Upřímně doufal, že už tam bude. Jeho tužby zůstaly nevyslyšeny. Na místo dorazil až po dalších patnácti minutách. Konečně byl na místě. Zdá se, že přišel právě včas, neboť slyšel, jak otec odpovídal na Popletalovu otázku:
„Bohužel můj druhý syn se nemohl dostavit, protože právě onemocněl a...“
„Myslím, že došlo k omylu. Protože jsem tady a naprosto zdráv, otče.“ Poslední slovo řekl Harry s lehce znatelnou ironií. A pobaveně sledoval, jak se na něj rodiče a bratr ohromeně dívají. To mají z toho, že nedokážou poznat pravdu od lži, pomyslel si. A pokračoval:
„Pokud dovolíte, nyní bych si rád sednul na své místo. Rád jsem vás viděl, ministře.“ S těmito slovy se vydal o několik míst dál, blíž k bulharskému ministrovi a jeho doprovodu, dál od zbytku Malfoyů. Pohledem přitom zavadil o skupinku kouzelníků se zářivě rudými vlasy a jedné čarodějky se třapatými vlasy, přibližně v jeho věku.
Ginny Weasleyová právě seděla na své sedačce. A s povzdechem pozorovala hemžící se kouzelníky na okolních tribunách. Škoda, že Luna nemohla přijít. Teď tu musela tvrdnout se svými bratry, kterým byla jen pro smích. A Hermionou, o níž si zpočátku myslela, že by mohli být kamarádky. Mýlila se, byla stejně nesnesitelná jako Percy. Jediné, na co myslela, bylo učení. Prostě děs.
Náhle si všimla zkroušeně se tvářícího mladého kouzelníka, který právě přicházel. Kdo je tohle? Do Bradavic určitě nechodil, to by si ho všimla. Pozorovala ho, jak přešel k bulharskému ministrovi a dal se s ním do řeči. Povzdechla si, nějaký Bulhar.
Viktor Krum seděl v šatně a přemýšlel nad následujícím zápasem. Vyhrají? Před Harrym to sice nedal najevo, ale věděl, že kamarád tu jeho nejistotu přece jenom prokoukl. Byl však vděčný, že nic neřekl. Jen mu popřál štěstí a řekl, že bude fandit bulharskému týmu. Zadíval se na své spoluhráče, už byl čas.
Vyšli ze šatny a nasedli na košťata. Vznesli se do vzduchu a letěli nad nejvyššími tribunami. Viktor se zadíval jedním konkrétním směrem a zamával svému spolužákovi. Harry mu pozdrav trochu nejistě opětoval. Viktor uslyšel písknutí a vyrazil na svém Kulovém blesku. Ostražitě se rozhlížel kolem, neboť jak už slyšel, irští střelci byli velmi dobří. Po půl hodně mu bylo jasné, že pověst nelhala. Irsko už mělo náskok třicet nula a stadion se otřásal pokřiky tisíce diváků.
Přišel čas na malý trik, zvaný Vronského finta. Viktor se skrčil na koštěti a přímým letem směrem dolů se blížil k zemi. Koutkem oka zpozoroval, jak ho Lynch následuje a letí těsně za ním. Nachytal se. V poslední vteřině Viktor Krum narovnal svůj střemhlavý let a letěl pryč. Lynch však nestihl zabrzdit ani vyrovnat let nestihl. S hlasitým zaduněním narazil na zem. Irské tribuny vykřikly zděšením a lékouzelníci rychle běželi k Lynchovi, napravit na něm, co se dá.
„Oddechový čas!“ vykřikl přitom Ludo Pytloun. Za několik minut už Lynch znovu nasedl na koště a hra se znovu rozjela. Během patnácti minut Irsko střelilo dalších deset gólů. Irové teď vedli sto třicet proti deseti. Pro Bulharsko to nevypadalo dobře. Viktor naštvaně sledoval na obloze, jak se leprikóni zformovali do posměšného HA-HA-HA! A o několik minut později, kdy víly začaly tančit a omámily tak rozhodčího. Bulharsko dostalo dvě trestná střílení, leprikóni se zformovali do škodolibého HI-HI-HI!
Hra teď nabrala neuvěřitelnou zuřivost, jeden faul za druhým. Irsko dává další gól. Viktor se rozhodl, musí chytit zlatonku. Musí zachránit čest Bulharska a i když nevyhrají, musí ukázat, že Bulharsko také umí hrát famfrpál. Usilovně se rozhlížel, když ji uviděl kousek nad zemí.
Řítil se nesmírnou rychlostí k zemi a Lynch mu byl v patách. Natáhl ruku a chytil malý zlatý třepotající se míček do dlaně a vznesl se vzhůru. Za zády zaslechl křupnutí nějakého nárazu. Nebylo těžké si domyslet, co to bylo. Lynch znovu nestihl vyrovnat svůj střemhlavý let a narazil celou rychlostí Kulového blesku na zem. Vzápětí zaslechl hlas Luda Pytlouna: „Je to neuvěřitelné, Viktor Krum chytil zlatonku, ale... Irsko vyhrává!!!
Harry rychle vstane. Je nejvyšší čas zmizet z dohledu. Než se vstávající Malfoyovi stačí vzpamatovat, tak se Harry rychle vplete do davu a ztratí se jim z dohledu. Proplétá se davem kouzelníků a míří k tábořišti Bulharska. Viktor tam na něj už čeká. Než stačí cokoliv říct, ozve se pochmurně Viktor:
„Mohlo to dopadnout hůř. Mohli jsme prohrát a nechytit zlatonku.“ Harry se na něj podívá a řekne:
„Hlavní je zúčastnit se. A kromě toho, pořád to může Bulharsko v příštím utkání někdy nandat Irsku, ne?“ Viktor jen přikývne a podívá se za Harryho a řekne:
„Míří sem houf dalších Fanynek. Rychle mizíme!“ S těmito slovy popadne Harryho za rukáv a táhne ho rychle pryč, než se tam objeví. Harry se jen ušklíbne a rychle zmizí společně se svým spolužákem z dohledu.
O několik hodin později, Harry si přehrává famfrpálové utkání ve všechnohledu a přitom kritizuje škodolibě výkon svého přítele:
„Tvoje Vronského finta byla trochu kostrbatá a měl ses vznést už tady a...“ Pak svůj dlouhý proslov kritiky zakončil větou:
„Byl to skvělý zápas. A Vronského finta byla vynikající. Ne, každý to dokáže.“ A pohlédl na Viktora, který seděl zkroušeně v křesle, přesvědčený už, že jeho dnešní výkon byl mizerný. Až teprve teď si uvědomil, že si z něho po celou tu dobu dělal Harry legraci. A tu kritiku nemyslel vůbec vážně. Pousmál se a zkoumavě se zadíval na kamaráda. Nestávalo se často, že Harry vtipkoval. Vlastně nikdy od té doby, co…. Zatřásl hlavou. Nebude ne to myslet. Ne teď a ne tady.
„Co to je?“ zeptal se Harry a okamžitě popadl svoji hůlku. Viktor ho napodobil a vylezli ze stanu. V dáli v irském tábořišti uviděli ve světle ohně, nějaké temné postavy a nad nimi nějaké vznášející se lidi. Zadíval se pozorněji a zjistil, že ten oheň jsou hořící stany.
„Vypadá to na smrtijedy. I když v Voldemort řádil hlavně v Anglii, teror byl všude. Řekl bych, že se dnes po vítězství trochu opili a rozhodli se ukázat, že jsou ještě na svobodě,“ odpověděl mu zamračeně Viktor.
„A ti lidé nad nimi jsou pravděpodobně mudlové, kterým patří tento kopec, že?“ řekl znechuceně Harry a chystal se jít k irskému tábořišti.
„Počkej! Vždyť tam mají ministerstvo, ne? Ti se o to postarají. Kromě toho, co chceš udělat? Jestli je ti smrtijedi pustí, tak spadnou na zem a zadupá je zpanikařený dav kouzelníků.“
„Máš pravdu. Ale vsadím všechno svoje jmění na to, že otec je mezi nimi,“ řekl chladně Harry. Viktor měl pravdu, s tímhle nemohli nic udělat. Náhle ztuhl a zeptal se:
„Co je tohle? Není to znamení zla?“ Viktor se podíval směrem, na který ukazoval a také ztuhl.
„To se mi nelíbí.“ A ukázal na smrtijedy dole v kempu.
„Přemisťují se pryč. S tímhle asi nemají nic společného, jinak by takhle neprchali.“ Harry s ním musel souhlasit. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Tohle opravdu přestává dávat smysl. Vypadá to, že tohle budou nejzajímavější prázdniny, které zatím zažil za celý svůj život. Ani v nejmenším netušil, že to nebudou jen nejzajímavější prázdniny, ale i celý školní rok.
O týden později vkročil Harry do síně Kruvalského hradu a posadil se na židli. Podařilo se mu úspěšně přežít zbytek prázdnin ve zdraví tím, že se zamknul u sebe v pokoji a předstíral nemoc. Nevěděl, jestli mu v sídle někdo uvěřil, ale dosáhl požadovaného účinku. Nikdo ho nerušil.
Znuděně poslouchal proslov ředitele školy, Igora Karkarova. Proslov, jenž byl rok co rok stejný. Mohl s určitostí tvrdit, že by byl schopný ho slovo od slova přesně zopakovat. Koutky úst mu trochu zacukali. Posledně, když loni někdo parodoval ředitele v pokoji, tak si zasloužil velké uznání ze strany spolužáků. Ze strany ředitel školy, který tam náhodou přišel, aby jim něco oznámil, už takový výsledek nebyl.
Nejen, že nesklidil žádné uznání, ale dostal ještě k tomu tří měsíční trest za to, že prý zesměšňuje ředitele školy a nemá žádnou úctu k autoritě. Harry zpočátku nevěděl, co přesně ho přimělo se zaposlouchat pozorně do vykládaného projevu, když si to náhle ohromeně uvědomil. Věřte nebo ne, ale nacvičený proslov se ke konci trochu změnil.
„...Vážení studenti je mi potěšením vám oznámit, že letos se Kruval zúčastní Soutěže tří kouzelníků, která se bude konat v Bradavicích. Bohužel z bezpečnostních důvodů, anglické ministerstvo kouzel rozhodlo, že se soutěže zúčastní pouze studenti, kteří již dosáhli plnoletosti. Mladší mají účast přísně zakázanou. Zájemci se mohou nahlásit do tří dnů u mě v pracovně. Upozorňuji vás, že pokud budete vybráni, že budete zastupovat Kruval, tak už z toho nevycouváte. Proto si to dobře rozmyslete.“
Po těchto slovech se objevilo jídlo, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost. V síni to hučelo jako ve včelím úle. Harry si naštvaně nabral brambory a nožem je rozcupoval na kaši. Mozek mu přitom pracoval na plné obrátky. Nějaká skulinka mezi těmi pravidly přece být musí, ne? Žádné pravidlo není napsané úplně tak, aby se nemohlo nějak obejít. Vždycky je nějaká cesta. Tak proč ho nic nenapadá?
Anglické ministerstvo rozhodlo, že se studenti mladší sedmnácti let nemohou zúčastnit turnaje. Ale oni přece nespadají pod pravomoc anglického ministerstva, ne? Takže pokud to dobře pochopil, přihlásit se může a také, že se přihlásí. Nehodlal nechat jet Viktora do Anglie samotného. Nechtěl ztratit dalšího a posledního přítele. S těmito myšlenkami se vydal k pracovně ředitele…
Za malou chviličku už klepal na dveře pracovny ředitele. Chvíli netrpělivě čekal. Začínal si pomalu myslet, že tam nikdo není. Pak se ovšem ozval ředitelův hlas, vyzívajíc ho ke vstupu dovnitř. Otevřel dveře a vstoupil. Naskytl se mu pohled na ponurou pracovnu osvětlenou několika svícemi. Zamračil se, byla prázdná. Něco tu nesedělo, prudce se otočil a na poslední chvíli se vyhnul kletbě, kterou na něj vyslal ředitel Karkarov, jenž mu stál za zády. Ten jen uznale pokýval hlavou.
„Škoda, že se nemůžete účastnit turnaje, pane Malfoyi. Máte velký potenciál. Bohužel jsou tu ta pravidla, které vymyslelo anglické ministerstvo kouzel. Takže, s čím vám mohu pomoci?“ zeptal se Karkarov.
„Jsem tu kvůli turnaji. Chci se přihlásit. Našel jsem skulinku mezi pravidly. Mohu se zúčastnit,“ řekl tiše Harry a zadíval se upřeně na Karkarova.
Ten se jen zamyšleně díval na chlapce před sebou. Byl to jeden z nejlepších studentů na této škole. Kdyby se zúčastnil turnaje, byla by to velká šance na úspěch. On sám se pokoušel najít nějakou skulinku, aby se nějak mohl přihlásit jako výjimka, ale žádnou nenašel. To, že ji jeho student našel jen potvrzovalo jeho přesvědčení. S očekáváním naslouchal plánu svého studenta.
Když osaměl, tak se zamyslel. Ano, to by mohlo fungovat. Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv. Vypadá to, že Kruval pěkně doběhne anglické ministerstvo a Brumbála. Mají docela krátkou dobu na přípravu, než odjedou. Měl by začít vymýšlet, jak se dostanou do Bradavic, nějakým způsobem, který by ohromil ty chudáky z Anglie.
Uplynula nějaká doba od oné chvíle a Viktor se znepokojeně díval na svého kamaráda, jenž vysedával každou chvíli v knihovně a celé noci pořád něco četl. Už to nemohl vydržet a násilím vytáhl Harryho z hradu a strčil mu do ruky koště. Harry se na to nechápavě podíval.
„Jdeme se proletět. Chci ti něco ukázat a kromě toho, trochu čerstvého vzduchu ti neuškodí.“ Řekl mu Viktor a nasedl na své koště. Harry se jen rezignovaně podíval na Viktora, povzdechl si a nasedl na koště. I když to nedal najevo, byl docela zvědavý, co mu chce jeho kamarád ukázat. Pokud věděl, nebylo tu nic, co by nestihli za ta léta objevit.
Za okamžik přistáli a začali klesat do lesa. Viktor ho beze slova vedl téměř neznatelnou cestičkou, až stanuli na opuštěné mýtině. Zadíval se na ni pozorně a ztuhl. Tohle místo přece znal. Sem chodili dřív potají cvičit. On, Viktor a... ne, nechtěl na něj vzpomínat. Rychle zvedl svoji nitrobranu a zabránil proudu svých vzpomínek, aby ho ovládl.
Viktor mu položil ruku na rameno a to byl pro Harryho signál, aby zaútočil. Věděl, že pravý Viktor by mu nikdy nepřipomínal Nicka. Jeho podezření se potvrdilo, když na sebe vzala příšera svoji pravou podobu. Otřásl se hnusem.
Nestvůra měla po stranách hlavy dva obrovské rohy a ruce i nohy měla plné ostře vypadajících drápů. Pokud tipoval správně, jednalo se o démona. Ale kde by se tady vzal? Podle toho, co o těchto stvořeních věděl ho na něj musel někdo poslat. Jenže kdo je tak mocný, aby ho dokázal vyvolat? Nikdo ho nenapadal, ale věděl, že je v pořádné kaši. Ještě nikdo útok démona nepřežil. Povzdechl si a vytáhl dýku. V tom případě bude nejspíš první.
Nehybně hleděl do očí démonovi a čekal. Nechtěl zatím zaútočit první, neboť nevěděl, co od něj očekávat. Náhle démon zaútočil, Harry rychle uhnul a odkutálel se pryč, švihnouc přitom mrštným pohybem dýkou. Démonovi se na paži objevila klikatá čára s několika drobnými potůčky krve. Vztekle zařval bolestí a vrhl se znovu na Harryho, jen o kousek minuly ostré drápy jeho ucho. Harry uskočil před dalším výpadem a opět použil svoji dýku.
Podařilo se mu ji vrazit do hrudi démona, ale než ji stačil vytáhnout a znovu udeřit, démon bolestí zařičel a rozpřáhl se svoji rukou s drápy a škrábl Harryho po obličeji. Harry pod náporem síly démona odletěl o tři metry dál a bolestně dopadl na zem. Se strachem si mnul levé oko. Snad to nebude vážné, pomyslel si. I když...
Démon byl několika skoky zase u něho a napřahoval se ke smrtelné ráně. Harry se pokusil vyhnout před drápy, podařilo se však jen napůl, neboť ho paže příšery nabrala a on odletěl o pár metrů dál, kde narazil do stromu. Uslyšel několik křupnutí, pravděpodobně kostí, když se objevila neuvěřitelná bolest. Smrt se blížila, věděl to jasně.
Ne, on musí přežít. Musí dát pozor na Viktora na turnaji. Když už mluvíme o Viktorovi, kde je? Co se s ním stalo? Snad mu ten démon nic neudělal. Oči mu pomstychtivě zaplanuly a navzdory bolesti stál opět na nohou.
Lehce vrávoral a toho využil démon, který se k němu nadlidskou rychlostí rozběhl. Harry koutkem oka zahlédl zelený paprsek smrtící kletby, který zastihl démona nepřipraveného a poslal ho zpátky tam, odkud přišel, do pekla.
Z lesa se vynořila postava v červeném plášti s hůlkou stále připravenou v bojové pozici. Pravý Viktor Krum se zděšením hleděl na svého přítele. Než se k němu stihl dostat, Harrymu se podlomila kolena a zasažen vlnou bolesti z míst, kde mu démonovy drápy prořízly kůži klesl k zemi.
Viktor se rozeběhl ke svému příteli a znepokojeně zjistil, že Harry má zlomených pár žeber. Na okamžik znejistěl, nebyl si jist, jestli to dokáže spravit. Pak jen zavrtěl hlavou, tohle dělali už několikrát. Švihl párkrát hůlkou a spravil zlomené žebra. Harry jen bolestně sykl a nejistě se posadil a otočil se na Viktora:
„Díky. To bylo o vlásek. Jak jsi věděl, že budu tady?“ S těmito slovy zavřel unaveně oči a přemýšlel, když k němu dorazila jedna důležitá skutečnost. Viktor použil kletbu, která se nepromíjí. Viktor, který vytušil, co je příčinou náhlého zblednutí, už tak bledého přítele, se rozhovořil.
„Šel jsem tě hledat do knihovny. Nějaký student pátého ročníku mi řekl, že tě viděl, jak se mnou někam letíš na koštěti k lesu. Nějak se mi to nezdálo, protože jsem s tebou nikam neletěl. Takže jsem vzal koště a zkusil jsem tohle místo. Naštěstí správně.“
Viktor se znepokojeně podíval na Harryho obličej. Přes levé oko se mu svisle táhla slabá rána a jeho oko...
Jeho oko změnilo barvu z obvyklé smaragdově zelené na atypickou děsivě červenou se zvláštními černými ornamenty. Náhle se Harry zhroutil v záchvatu bolesti a chytil si levou tvář. Viktor se hrozně vyděsil, jelikož netušil, co se s jeho kamarádem děje. Už chtěl použít nějaké uzdravující kouzlo, když se situace uklidnila. Harry si pustil tvář a vyčerpáním omdlel.
Viktor vyjeveně zíral na prapodivné tetování, které u Harryho nikdy před tím neviděl. Táhlo se od poloviny krku po levé tváři až pod jeho levé oko. Byl to jakýsi zvláštní propletenec čar a klikyháků vystínovaný do ztracena. Mohl to snad být pozůstatek zranění od toho démona?
Poprvé v životě nevěděl, co má dělat. Sklonil se nad bezvědomým Harrym a zašeptal několik zaklínadel nad zakrvenou paží. Harry si ji musel zranit, když narazil do stromu, pomyslel si, když pohledem zavadil o rozštípnutý strom. Potichu zaklel, jak to, že si nevšiml předtím, že si Harry zranil paži a nespravil mu ji, když mu napravoval ty kosti?
Když se ujistil, že už s tím nic nenadělá, zašeptal:
„Mobilicorpus.“ A Harryho bezvládné tělo se vzneslo několik stop do vzduchu. Viktor vzal do rukou košťata a mířil si to skrz lesem a ostražitě se rozhlížel kolem. Připraven kdykoliv zaútočit nebo se bránit před nepřítelem Někde v polovině cesty se ozval za ním Harryho slabý hlas:
„Co se to děje? Je mi, jako by mě někdo přejel parním válcem.“ „Víš Harry,“ Viktor byl neskutečně šťastný, že je jeho kamarád konečně při vědomí. „Ten démon ti asi předal něco…, nevím, jak bych to přesně pojmenoval.“ S tím mu podal vyčarované zrcátko a čekal na Harryho výbuch vzteku.
Ten se však pouze se zájmem díval na svůj odraz a něco tiše mumlal. Viktor mu rozuměl jen něco jako „… nesmí mě takhle vidět, nikdo to nesmí vidět…“ s tím na sebe namířil hůlku a zamumlal pár slov. Zraněné oko mu zakryla čelenka a tetování zase jakási maska sahající od spodního víčka až pod krk.
„To už je lepší,“ řekl potichu Harry a otočil se na Viktora a dodal ještě:
„Bude lepší, když to nikdo nebude vědět. Ani Karkarov a moje rodina.“ Viktor jen přikývl a proměnil nějaký klacek v křišťálový pohár a zašeptal:
„Aguamenti,“ s tím podal pohárek Harrymu společně se slovy souhlasu a slibu, že nic neřekne. Harry jen vděčně přijal vodu a napil se. Ani si nevšiml, jak měl hrdlo vyprahlé žízní. Opatrně se postavil na zem a nejistě udělal několik kroků. Mírně se zapotácel a málem by upadl, kdyby ho přítel včas nezachytil.
„Neměl bys ještě chodit,“ řekl zamračeně Viktor a znepokojeně pozoroval svého tvrdohlavého přítele, který si jen tak nenechal nic vymluvit. Nakonec se rozhodl o kompromis. Harry se nechal po dlouhém přesvědčování levitovat až na kraj lesa. A přes svoji zesláblost šel do školy, podpírán svým přítelem až do pokoje, kde si Harry vytáhl spod polštáře nějakou knížku a začal si lhostejně číst k ohromení Viktora, který na něj jen třeštil nevěřícně oči.
Pak se vzpamatoval a vyházel ze svého kufru nějaké oblečení a učebnice s pergameny. Za chvilku držel v ruce nějaký lektvar a pečlivě si prohlížel jeho barvu. Poté ho podal Harrymu, který se na to znechuceně podíval a jedním lokem ho vypil.
„Bylo to nutné?“ zeptal se, když vypil tu příšernost, která mu zanechala hořkou pachuť na jazyku.
„Ano, bylo to nutné, protože zítra jedeme do Bradavic a ten lektvar ti jen pomůže.“ odpověděl mu Viktor a přešel k Harrymu a prudce mu vytrhl z rukou knížku a zastrčil si ji do svého kufru. Harry, který měl pomalejší reakce než obvykle, vlivem předchozího zranění se ohradil:
„Hej! Co to má znamenat?“
„Vrátím ti ji zítra. Teď budeš spát. Ta zranění byla docela vážná. I tak jsi při cestě sem jen pletl nohama. V tomhle stavu se nemůžeš přihlásit na turnaj. Pokud se vyspíš, tak zítra budeš v pořádku a budeš si moci číst, tak dlouho jak chceš.“ S těmito slovy Viktor ukončil nekompromisně konverzaci a mávnutím hůlky zamkl kufr. Za několik minut nastalo ticho...
Druhý den se Viktor probudil časně. Počítal s tím, že jeho kamarád, který obvykle vstává za úsvitu bude už vzhůru, ten ovšem stále nehybně ležel v posteli. Přešel proto k němu a zlehka ho probudil. Harry jen stěží vylezl z postele. Podle toho kousku obličeje, který Viktor viděl, soudil, že je ještě bledší než včera, což se mu vůbec nezamlouvalo. Donutil Harryho sníst obrovské množství smažených vajíček a pak oba vyrazili i se zavazadly na pozemky, přesně jak jim řekl řiditel.
Když tam dorazili, zůstali oba nehybně stát a zírali na obrovskou, vratce vyhlížející loď vznášející se na vlnách místního jezera. První se vzpamatoval Harry a začal se proplétat houfem spolužáků ke vstupu na palubu. Nepřišlo mu divné, že se nikdo z nich nepozastavuje nad jeho vzhledem, jelikož na téhle škole byl každý sám za sebe. On, Viktor a Nick byli výjimkou. Viktor potřásl hlavou nad Karkarovovou melodramatičností a rozešel se za Harrym.
Postupně se nalodilo ještě deset dalších studentů plus řiditel. Přibližně za hodinu se kouzlem ponořili pod hladinu a vypluli směr Bradavice.
 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Co?

(nox, 30. 10. 2010 15:58)

Kdo se tu hádá? Já ne! Já pouze diskutuju!

...

(Colette, 27. 10. 2010 21:41)

Vypadá to dobře ;) Hmm. A hele, Noxi, Ario, kde vy dva berete tolik...komentářů, návštěvnosti atd?! Já chci taky! :D Ne, fakt...nevíte, jak to mám, SAKRA, udělat? :D

Re: ...

(nox, 28. 10. 2010 13:22)

Tak to opravdu netušim... :o)

Re: Re: ...

(TwoFaceLady, 28. 10. 2010 17:15)

Ale já jo..:D

Re: Re: Re: ...

(Aria, 28. 10. 2010 20:13)

Vážně? :-)

Re: Re: Re: Re: ...

(TwoFaceLady, 30. 10. 2010 11:22)

Dobrá čtvrtina komentářů je přátelská hádka mezi mnou a Noxem :D

ne!

(TwoFaceLady, 25. 10. 2010 14:51)

Ne, vůbec se nehádáme. My jsem, prosím, hodní blbouni. xD

xD

(Aria, 24. 10. 2010 12:43)

Noxi a TwoFaceLady: Nehádáli jste se tady doufám za mojí nepřítomnosti, že ne? :-) Na pár hodin odjedu pryč a co tady nevidím. :-)

Jinak děkuji všem ostatním za komentáře k druhé kapitole.

Blboune?

(nox, 24. 10. 2010 9:55)

Blboune? Blboune?? Blboune???!
:o)

Blboune :D

(TwoFaceLady, 23. 10. 2010 22:53)

Už jsem ti to vysvětlila, ale pro Ariu ještě jednou: Tahle povídka je až moc dokonalá, a tak jsme si já a můj přítel sarkasmus prostě museli rejpnout. Příště ho včas umlčím, slibuju (: Máte to moc pěkný!!

Ale neeeeeeeee

(nox, 23. 10. 2010 22:03)

Já to vůbec nemyslel ošklivě!!! Já- naprosto mírumilovná bytost a myslet něco ošklivě? Sorry že sis to takhle vyložila, já jen odpovídal na kritiku:o) Jinak ne že nám tu sekneš s komentováním! Na to ani nemysli!!! :o) Jen tak pro zajímavost, co si o tom myslíš teď, když jsem alespoň trochu celou tu věc s narutem a tak osvětlil? Ps: Neboj, já tě nekousnu... :o)

:P

(TwoFaceLady, 23. 10. 2010 21:44)

Ty ses nějak naštval. Dobře, já už nic psát nebudu! ...Možná, ale jenom možná, když zas bude tvoje gramatické cítění v kopru. Budu to totiž já, kdo ho z něj vytáhne :D. Příště ať komentuje Aria, ty seš na mě moc ošklivEJ :P

ya

(Delik, 23. 10. 2010 21:12)

Dobrá kapitolka keď ma baví príbeh tak chybičky prehliadnem takže nevadí. Inak zaujímave Krum a Harry priatelia a teraz do Rokfortu pôjdu na turnaj. Budem sa tešiť na další diel.

Eeeeeeeeee

(Nox, 23. 10. 2010 21:00)

Hele jako, žádný Naruto jsme tam nenarvali, jen jsme potřebovali změnit harryho podobu dle našeho vkusu a přání. Harry je tichej, jelikož má na duši jizvy z minulosti, abych tak řekl. Jo a je totálně OOC. Harry od Rowly je ignorantskej mačo s dementníma nápadama a zachráncovským komplexem, čehož se tady nedočkáš... jinak na tyč se zatím nechystá, ale nějaký boj bez hůlky tam stoprocentně bude. A chyby? Buď jsem slepej, blbej, nebo obojí ale já jich tam našel jen pár a ani word nic nevyčmuchl:o) Na rovinu- je možný, že moje "gramatické cítění" šlo do kopru:o) Jo a dík za koment. I vám, ostatní komentátoři děkuju a těším se na další konstruktivní kritiku:o)

proč?

(TwoFaceLady, 23. 10. 2010 20:34)

Vy jste ale. Proč jste tam narvali to Naruto nebo co? Mohla to bejt neškodná povídka o HP, ale vy tam nacepte ty svý šikmooký :D. Nic proti, Airo (:. Taky tam máte hodně chyb, hlavně v čárkách, Noxi, chi chi chi. Nechcete to třeba přidávat po kratších částech, abyste to Nox zvládal správně betovat? A doufám, že Harry nezačne bojovat s tyčí a věcem jí podobným, ať hezky zůstane u hůlky. Taky by tam mělo bejt aspoň trošku té romanťiky. Jo a mimochodem, neříkali jste, že bude Harry OOC? Zatím je takovej přecitlivělej, tichej... zkrátka Harryovskej.
Tohle byla kritika na půl roku dopředu, takže příště už budu zase hodná :D

:)))

(Balduin, 23. 10. 2010 17:33)

Zajímavá povídka, těším se na pokračování:)

velmi velmi dobré

(Sherina, 23. 10. 2010 16:01)

opravdu velmi dobrá kapitolka :) líbí se mi i její délka :-D a už ted se těším na další a další a další :-D

chyba

(subi, 23. 10. 2010 8:50)

Skvela kapitolovka zatial ale najvecsia chyba je cas.
Autor ktory len zacina by mal mat vela kapitoliek v kratkom case.