Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola - ZV

13. 12. 2010

Brumbál se unaveně posadil ke stolu a povzdechl si. Nikdy by ho nenapadlo, že by Harry nenastoupil do Bradavic, ale na nějakou jinou kouzelnickou školu. Pamatoval si to jako včera, kdy se podíval na seznam nových studentů a shledal, že jedno jméno, které tam mělo být, chybělo. Ovlivnila by přítomnost chlapce, který zůstal naživu, život v posledních třech letech v Bradavicích? S těmito myšlenkami přešel k myslánce na stolku v rohu místnosti a jemně do jejího obsahu šťouchl svoji hůlkou.

Rok, kdy měl Harry nastoupit: Prvňáčci se kupili ve Velké síni, ale ten, na kterého tolik čekal, mezi nimi nebyl. Stačil si všimnout malého Malfoye, dalšího Weasleyho a jeho pozornost upoutala i drobná, velice inteligentně vypadající brunetka s nadměrně velkými předními zuby. Všiml si ji hlavně proto, že se do sebe s Weasleym okamžitě pustili. Kdyby nebylo Minervy, možná by se dokonce začali prát.

Pohladil svůj plnovous a zamračil se. Tenhle rok také zmizel kámen mudrců. Byl beze stop ukraden z jednoho z nejlépe střežených trezorů Gringottovy banky. Hlava se mu plnila obrazy možných zlodějů a jedna varianta byla horší než druhá. Mohl jen doufat, že se nevyplní jeho nejhorší obavy.

Vzpomínky v myslánce znovu zavířily, nastal další rok. Ten proběhl celkem klidně, v rámci možností. Neboť se mu poštěstilo a najal toho nejhoršího učitele obrany proti černé magii, kterého mohl najmout. Tehdy to považoval za tu nejlepší možnost a též neměl jinou, jelikož jiný zájemce se o to místo neucházel. Zlatoslav Lockhart, tak se jmenoval. Bohužel své studenty nenaučil nic, než svůj životopis. Studenti u zkoušek nic neuměli, prostě katastrofa.

Třetí rok: Sírius Black, ten, který prakticky zavinil smrt Lily a Jamese Potterových unikl z Azkabanu. Brumbálovi to přidělalo spoustu vrásek na už tak stárnoucí tváři. Naneštěstí Blackovi kroky směrovaly právě do Bradavic. K smrti tu vyděsil studenta třetího ročníku, Deana Thomase, když něco málo po půlnoci vtrhl do ložnice a prořízl závěs nad jeho postelí.

Naštěstí se nikomu nic nestalo. Tehdy poprvé Brumbál děkoval bohu za to, že Harry nenastoupil. Nebylo totiž pochyb o tom, po kom Sírius jde. Brumbál pokýval hlavou. Doteď Blacka nechytili a o jeho přítomnosti nejsou nikde žádné důkazy.

Mezitím, kdy si Brumbál prohlížel své vzpomínky, v učebně stáli všichni ztuhlí strachem a to i Moody, který i když jako bystrozor toho viděl hodně, tohle mu vyrazilo dech. Harry odtrhl pohled od zrzka válejícího se na zemi a Viktora, který měl v očích vepsaný náznak strachu. Beze slova vyletěl z učebny a nevnímal za sebou křik Viktora, který se vzpamatoval ze šoku.

Harry byl zmatený sám ze sebe. Nechápal, co se s ním děje, ani jak dokázal jedním pohledem složit bolestí k zemi toho studenta. Nechápal nic z toho. Začínal se bát sám sebe. Ne, že by ublížil sobě samotnému, ale těm, kteří jsou kolem něj. Byl nebezpečný, to věděl. Tohle se už nesmí opakovat. Je jen jedna možnost, jak tomu zcela zabránit. Byl pevně rozhodnut. Již brzy ji vykoná, ale ne, tady a ne, teď. Až později, kdy se sníží pravděpodobnost, že mu v tom někdo zabrání. Ale jak přesně to udělá? Možností je hodně, stačí si jen správně vybrat.

Než stačil harry vymyslet nějakou možnost, tak uslyšel za sebou spěšné kroky, téměř neslyšitelné. Viktor, pomyslel si Harry a rychle se rozhlédl, kam schovat. Zatím chtěl být sám a rozjímat nad různými způsoby… Proud myšlenek přerušil Viktor, který konečně Harryho doběhl. Jak to vypadá, zmizet už nestihne. Povzdechl si a otočil se na Viktora, který mu beze slova podal brašnu, kterou předtím nechal v učebně, když z ní vyběhl ven.

Tíživé ticho mezi nimi bylo nesnesitelné. Ani jeden z nich nevěděl, jak začít rozhovor. Pár okamžiků po sobě jen neklidně pokukovali, když se konečně ozval Viktor: „Tomu zrzkovi se nic nestalo, jen ho bolí hlava, tak ho pro jistotu odvedli na ošetřovnu. Nikdo ti nic nevyčítá, neudělal jsi to schválně… Proč se tím tak trápíš?“

Harry se zatvářil nepříčetně.

„Proč? Jak se můžeš takhle ptát? Protože se to může kdykoli zopakovat a já nemám tušení, jak bych tomu mohl zabránit. Tentokrát se sice téměř nic nestalo, ale příště bych mohl i někoho zabít…“ Viktor netušil, co by na to měl říct.

Místo toho položil Harrymu ruku na rameno a pevně jej stiskl. Věděl, že tohle gesto vyjadřující podporu pro něj znamená mnohem víc než tisíc slov. Když se Harry maličko vzpamatoval, vydali se společně na hodinu přeměňování a na Percyho dočista zapomněli.

Na hodinu se jim podařilo přijít neobvykle brzy, takže s úspěchem obsadili jednu ze zadních lavic. Za pár chvil se do učebny začali trousit ostatní, stále ještě vyděšení studenti, kteří si pečlivě vybírali místa co nejdál od nich. Ti odvážnější pokukovali po Harrym, který pohledem provrtával dřevěnou desku stolu.

Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vpochodovala přísně vyhlížející žena s hranatými brýlemi a s vlasy pevně staženými do vysokého drdolu. Místo rtů byly vidět pouze dvě úzké čárky těsně přitisknuté k sobě.

„Profesorka McGonagallová“, zašeptal Viktor směrem k Harrymu. Ticho. Nedostalo se mu žádné odpovědi, tak do Harryho lehce strčil loktem. Probral ho tím z netečnosti a vysloužil si jeho pozornost. Kamarád se na něj zadíval a se štěněčím výrazem se zeptal: „Říkal jsi něco?“ Viktor zaúpěl. On ho snad nikdy neposlouchá!

Mohl bys pro příště trochu víc, stačí opravdu jen maličko, vnímat okolí? Harry se zarazil. „ale vždyť tě přece právě vnímám, ne? Tak v čem je problém?“ Viktor kapituloval. Tohle opravdu nemá cenu. Vlastně by na to měl být už dávno zvyklý. Nikdy nepřinutí Harryho dávat pozor, tedy pokud zrovna nejsou na misi.

„Pane Krume, nebo třeba vy, pane Malfoyi, když už se tu bavíte a ani jeden z vás nedává pozor, mohl by mi jeden z vás zopakovat otázku, kterou jsem právě položila třídě? Anebo ne, rovnou mi na ní odpovězte, když se domníváte, že se nepotřebujete učit.“ Za zády se jim ozval upjatý hlas profesorky.

Viktor se zarazil. Neměl tušení, jakou otázku mohla profesorka položit. To vůbec nevypadá dobře. Kazí reputaci Kruvalu a to Karkarov tvrdě trestá. K jeho překvapení se ozval Harry:

„ Ovšem že je možné změnit jakoukoli věc na člověka, ale je k tomu zapotřebí značné množství magie. Navíc je to zcela nepraktické, jelikož vytvořený člověk nebude mít vlastní vědomí, pouze jakýsi otisk vědomí kouzelníka, který jej stvořil.

V dnešní době se s tímto typem přeměny téměř nesetkáme, protože je jen velmi málo lidí, kteří to dokážou.“

McGonagallová roztržitě pokývala hlavou. Vždyť na vlastní oči viděla, že se ti dva studenti baví a naprosto ignorují její výklad, jak je tedy možné, že znal Malfoy odpověď a ještě ke všemu jí přednesl mnohem přehledněji, než by toho byla schopná ona…

„Výborně, dohlédnu na to, aby se ředitel Karkarov dozvěděl, jak nadané žáky ve své škole má.“ Teď pro změnu valili oči bradavičtí. Ještě se nestalo, aby jejich přísná profesorka někoho takhle veřejně pochválila. Ostatní studenti Kruvalu se jen přihlouple culili. Věděli, že ať jakkoli poškodí pověst svojí školy, Malfoy s Krumem to napraví.

 Popravdě ani jeden z nich odpověď na zadanou otázku neznal a společně se modlili, aby je McGonagallová nevyvolala. Zazvonilo a profesorka vyšla ze třídy. Mířila rovnou za Karkarovem, jelikož byla rozhodnutá zjistit, co je Malfoy vlastně zač.

 

Vytáhla z hábitu hodinky a rychle na ně pohlédla. Výborně, je pravý čas na oběd, kde může bulharského ředitele odchytit. Za okamžik už usedala na svou židli vedle objektu svého zájmu, který si zrovna nabíral na talíř pečené brambory.

„Igore, chtěla bych se vás na něco zeptat,“ oslovila jej. „Před chvílí mi skončila hodina sedmého ročníku a…“

„Zase přišli pozdě?“ Tázal se zaskočené profesorky a okamžitě mu došlo, že ať už se stalo cokoli, jeho dva nejlepší studenti v tom zaručeně mají prsty. „Prosím?“ McGonagallová očividně nechápala, o čem mluví.

„Copak ti dva nepřišli pozdě na hodinu?“ Tohle už vzbudilo Karkarovovu pozornost. „Ne, ale…“ A stručně mu převyprávěla příhodu z dnešního dopoledne. Karkarov se jen ušklíbl a zadíval se na opačnou stranu síně, kudy právě vcházeli zmiňovaní studenti.

Poté se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, jestli je někdo neposlouchá. Brumbál zaujatě hovořil s Prýtovou a ředitelka Krásnohůlek, madam Maxim cosi šeptala místnímu Šafáři. Zdálo se, že mají relativní soukromí, začal tedy vyprávět.

„Malfoy, ano, to je zcela zvláštní případ,“ řekl tiše a zavzpomínal na den, který změnil vždy veselého, přátelského a lehce hyperaktivního studenta na chladnou, tichou, samotářskou trosku s perfektními výsledky ve škole a stoprocentním plněním misí.

„ Nastoupil k nám o tři roky dříve, než je obvyklé, jelikož se jeho magie objevila velmi brzy. Spolu s Viktorem Krumem a Nicolasem Stokerem byli zařazeni do koleje mocných. Zpočátku k sobě byli lhostejní, ale postupem času k sobě našli cestu a stali se z nich přátelé na život a na smrt.

Všichni svými vědomostmi převyšovali své vrstevníky. Doteď mám důvodné podezření, že to tak bylo hlavně kvůli Harrymu. Jejich jediný problém byl, že nikdy nepřišli nikam včas.

Všechno probíhalo hladce, dokud nedostali za úkol hlídat mudlovský sklad zbraní. Podle toho, co vím, tam vtrhla patnáctičlená skupinka kouzelníků vyzbrojená až po uši tou nejnovější technikou. Nikdo z nich na to nebyl připraven, protože informátor, od kterého se dozvěděli o chystaném přepadení dozvěděli, hovořil o třech mudlovských mužích.

Spustila se tam palba a Nick to schytal. Na místě zemřel. Harry si to dává za vinu, protože by ten den edoucím mise. Od té doby je takový, jakého jste poznala, zdánlivě bezcitný dříč. Pouze Krum s ním něco zmůže.“

McGonagallová s sebou škubla. Tak tohle opravdu nečekala. Na jazyku ji však pálila ještě jedna otázka.

„Co tedy znamenají ty obvazy na zápěstích a to maskování obličeje?“ Karkarov zakroutil hlavou.

„Tak to netuším. Jestli vás to opravdu zajímá, zeptejte se ho. Třeba vám to poví, co já vím...“ S těmito slovy Karkarov uzavřel jejich konverzaci. Profesorka McGonagallová poznala, že víc už se nodozví a zadívala se přes stůl na Malfoye, který seděl společně s Krumem u nebelvírského stolu, kterému se všichni obloukem vyhýbali.

„Proč nejíš?“ zeptal se Viktor Harryho. Harry se na něj výmluvně podíval a obrátil oči v sloup. Nebo si to alespoň Viktor myslel, protože z té malé části obličeje a jedoho oka, toho přílž vidět nebylo.

„Nemůžu,“ odpověděl mu nakonec tiše harry a dál hleděl na svůj prázdný talíř. Viktorovi okamžitě došlo, odkud vítr vane a řekl:

„Vezmi si něco s sebou, sníst si to můžeš později na lodi, kde nikdo nebude.“

„Nachytám si nějaké ryby,“ odpověděl mu Harry a zvedl hlavu od talíře.

„To se hodláš živit po celou dobu rybami?“ zeptal se zděšeně Viktor.

„To ne, ale slyšel jsem, že v jezeře žije obří sépie...“ odpověděl Harry.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se jim náhle za zády. Harry se bez zájmu vytáhl z brašny pod stolem nějakou lahvičku s lektvarem a podal ji profesorovi Snapeovi. Ten si ji zmateně vzal a zeptal se:

„Co to má být?“

„Copak vy jste nechtěl lektvar proti kašli?“ odpověděl mu Harry otázkou.

„Nebo ne, já jsem vám dal špatný lektvar,“ uvědomil si Harry a vytrhl profesorovi lektvar z ruky a strčil mu do ní jiný. Přece ho neotráví, že? Poté si přehodil přes rameno svoji brašnu a vydal se pryč dřív, než stačil ohromený Snape něco říct.

Viktor se rozhodl při pohledu na vzteky rudoucího profesora vyklidit bojiště a rychle se vytratil pryč z dosahu Velké síně. Jakmile dohonil Harryho, tak se podíval na jejich rozvrh a zjistil ke svému zděšení, že mají jako další hodinu lektvary...

Mezitím se v Moodyho kabinetě sešli Brumbál a McGonagallová.

„Co se děje, Albusi?“ zeptala se McGonagallová Brumbála.

„to netuším,“ odpověděl Brumbál, když se otevřely dveře, ve kterých stál  Moody.

„Pojďte za mnou,“ řekl jen a beze slova je vedl na ošetřovnu, kde se právě madame Pomfreyová skláněla nad nějakým pergamenem. Jakmile vstoupili, tak zvedla halvu.

„Chci vyslechnout Weasleyho pod veritasérém!“ zavrčel na ni Moody.

„Obávám se, že to nebude možné.“ Pomfreyová si stoupla před postel, na které ležel chlapec s ohnivě rudými vlasy a ochranitelsky roztáhla ruce.

„Pan Weasley opravdu není ve stavu, kdy by mohl...“

Moody ji odstrčil a za všeobecného zděšení nalil Percymu do krku pár kapek křišťálově čisté tekutiny. Brumbál se zájmem sledoval situaci. Měl jisté podezdření...

Nijak Alastorovi nebránil, protože věděl, že jeho dlouhodobý přítel nikdy nedělá nic bez dobrého důvodu. Za to McGonagallová si o starém bystrozorovi myslela, že totálně zešílel. Používat veritasérum na studenty je přece trestné. Moody zatím začal s výslechem:

„Jste Percy Weasley, syn Artura a Molly weasleyových?“ Byla to pouze kontrolní otázka, proto všechny překvapila odpověď na ni.

„Ne, nejsem.“ Moodyho to značně vyvedlo z míry.

„Jaké je tedy vaše jméno?“ To, co přišlo nikdo nečekal.

„Jmenuju se Peter Pettigrew, přezdívaný Červíček.“

„To není možné, Peter Pettigrew zemřel před třinácti lety!“ vykřikla nevěřičně McGonagallová.

„Kdo zabil tehdy před třinácti lety ty mudli?“ zeptal se Moody, který si nevšímal překvapení McGonagallové a dál pokračoval nerušeně ve výslechu.

„Já,“ odpověděl monotónním hlasem Červíček. Všichni přítomní zalapali po dechu. Byla na řadě další otázka, na kterou už v hloubi duše tušili odpověď.

„Kdo byl strážcem tajemství Potterových?“ zeptal se roztřeštěným hlasem Brumbál.

„Já,“ odpověděl opět Červíček, který se snažil bezvýsledně vyrvat z moci lektvaru pravdy.

„Co děláte tady v Bradavicích, a kde je pravý Weasley?“ chopil se znovu výslechu Moody. Červíček už už začínal odpovídat, když se náhle proměnil v krysu a prosmýknul se kolem jejich nohou. Jediné, co stačili uvidět, byl mizející ocásek za dveřmi ošetřovny.

Harry zamyšleně psal test z lektvarů, když se u jedné otázky na okamžik zarazil. Tahle látka tam neměla, co dělat. Že by před hodinou profesora jistý nejmenovaný student trochu naštval?

Teastrálně protočil oči a napsal správnou odpověď. Téměř litoval ty chudáky z Bradavic. Nebylo možné, aby věděli, že Šepotka trojlistá má ve skutečnosti listů osm. Byla to přibližně dvě stě let vyhynulá rostlina, která způsobovala halucinace a její zásoby se cenily nad zlato.

Prakticky všichni lektvaristé, kteří ji měli, si jí pečlivě hlídali a raději se o ní nezmiňovali, aby jim náhodou kvůli této nenápadné rostlince v noci nepodřízl krk. Ve školách se o ní neučilo, ale Harry s ní měl bohaté zkušenosti, jelikož se mu jednou objevila v dýňové šťávě.

Tenkrát byl nezkušený a nevšiml si jí, což mělo za následek jeden velice nepříjemný večer v přítomnosti příšer, které vytvořila jeho bujná fantazie. Viktor si vzpomněl přesně na to samé, totiž na to, jak Harry pobíhal po společenské místnosti a vyhýbal se neviditelnému nepříteli.

Trvalo jim dlouho, než přišli na to, kdo má tento povedený žert na svědomí. Byl to syn jejich profesora lektvarů, který rostlinu ikradl svému otci ze zásob a použil jí, aby vyřadil Harryho ze hry. Když se to profesor dozvěděl, jeho syn beze stopy zmizel a už ho nikdy neviděli.

Také zapsal správnou odpověď a společně s Harrym odnesli testy Snapeovi a vyšli ze třídy. Naskytl se jim vcelku neobvyklý pohled. Jejich vždy důstojný ředitel se ležérně opíral o zeď naproti dveřím učebny, pískal si nějakou melodii a nohou si podupával do rytmu.

Byl do toho tak zabraný, že si jich nevšiml. Až Viktorovo odkašlání ho prpbralo. Trhl sebou a pokusil se napravit reputaci přísného vůdce tak, že nasadil neprostupný výraz.

„Dobrý den,“ ani nečekla, až mu odpovědí a spěšně pokračoval:

„Mám tu pro vás další úkol. Musíte v co nejkratší době najít zmizelého bradavického studenta, Percyho Weasleyho. Byl unesen nebezpečným zločincem, který se za něj vydával pomocí mnoholičného lektvaru. Oba jste na zbytek dne uvolněni z vyuky.

Naléhám na vás, najděte ho, co nejdřív. Těžko bychom jeho rodině vysvětlovali, jak mohl zmizet za bílého dne ze zabezpečeného hradu. Za úspěšné splnění úkolu dostanete speciální odměnu. Je potřeba, abyste ho objevili do dnešní večeře, jelikož po večeři se bude konat slavnostní vyhlášení šampionů. Upřímně doufám, že se vám to podaří, jinak bych vás musel potrestat...“

Za okamžik už Harry s Viktorem kráčeli po chodbě a přemýšleli, jak vyřešit úkol, jenž jim byl svěřen. Pokud by ho nesplnili, přišel by trest. Viktor se trochu otřásl, čímž si vysloužil Harryho tázavý pohled.

„Copak je?“ zeptal se Harry.

„Vzpomněl jsem si na tu skupinu, jež loni selhala na své misi,“ odpověděl mu Viktor. Harry jen přikývl a také zavzpomínal. Na tuto skupinku si pamatoval, byla asi o dva, nebo tři stupně níž než oni. Do školy se její členové nikdy nevrátili a proslýchalo se, že už nejsou ani mezi živými.

Harry se trochu zamračil. Vlastně, pokud si správně vzpomínal, nikdy nikoho, kdo selhal se už neobjevil. Harry se podíval zamyšleně na Viktora a zašeptal téměř neslyšně:

„I my jsme téměř selhali...“ Ke konci se mu trochu zlomil hlas. Viktor se zarazil uprostřed kroku a sevřel pevně ruku, ve které držel hůlku, až mu zbělely klouby a řekl pevně:

„My neselžeme. Zvládli jsme i mnohem těžší úkoly a...“

„Já vím, to ty vzpomínky...“ přerušil jej Harry a dodal po chvíli:

„Weasley by neměl být daleko, když se za něj někdo vydával. Rozhodně by měl být naživu a tady  v Bradavicích. Otázka však, kde?“

Než stačil Viktor odpovědět, ozvaly se z opačné strany nějaké výkřiky:

„Expelliarmus!“

„Mdloby na tebe!“

„Tarantallegra!“

„Diffino!“

Harry s Vikroem na nic nečekali a rozeběhli se po chodbě. Během okamžiku se jim naskytl pohled na dvojici rudovlaých studentů, svádějící nerovný souboj s několika dalšími studenty. Harry na nic nevyčkával a vykřikl:

„Patrocinium suscipere!“

Čimž se před zrzky objevil štít, jenž odrazil tentokrát už kletby z černé magie, které na ně letěly. Odražené kletby narazily plnou silou zpátky do těch, kteří je vyvolaly. Harry si už bezvědomých útočníků dál nevšímal a sklonil se k jenomu, jak si už stačil všimnout, z dvojčat a pomohl mu na tohy.

„Měl by jsi jít na ošetřovnu,“ řekl Harry při pohledu na zvětšující se rudou skvrnu na hábitu. Druhé dvojče jen roztřeštěně přikývlo a podepřelo svého bratra.  Ušli už pár kroků, když se nezraněný otočil a křikl na ně:

„Díky!“

„Harry? Podívej se, co jim vypadlo z kapsy.“ Ozval se za Harrym ohromený hlas. Harry se otočil a vazl si starý pergamen, který mu Viktor podával.

„Vypadá to, že náš problém s úkolem je vyřešen,“ řekl nakonec Harry.

Oba přátelé si pozorně prohlíželi pergamen, na kterém byla vyobrazená mapa Bradavic, kde se hemžily tečky s jmény. Podle všeho plánek zobrazoval celý hrad, včetně všech sedmi tajných chodeb. Také zjistili, že žáci jsou v něm rozděleni na červené a modré tečka podle pohlaví.

Bradavický personál včetně učitelů byl zobrazen neutrální černou barvou. Nejvíc je ovšem zarazilo, že se jejich cíl na mapě nenachází. Mohlo to znamenat pouze jedno. Je někde na pozemcích, mimo hrad. Harryho napadalo pouze jediné místo, kam by se dal bez větších potíží uklidit přebytečný student.

Viktorovi to došlo prakticky ve stejný moment jako Harrymu. Zapovězený les. Neměli v úmyslu se zbytečně zdrožovat, proto okamžitě vyrazili. Ve vší tichosti se proplížili až k hranici lesa. Nezbylo jim nic jiného, než použít na percyho přivolávací kouzlo. Neudělali to dřív, protože nevěděli, kde by mohl jejich cíl být, a kdyby se třeba v plné rychlosti naplácl na stěny některé z učeben, nebo třeba proletěl pknem...

Tady hrozilo maximálně tak to, že narazí do stromu. Harry vyslovil formuli a k překvapení jeho i jeho společníka se z jednoho obzvlášť vysokého smrku snesl jakýsi chumel šatstva. Až po důkladné prohlídce zjistili, že se jedná o hledaného studenta, omráčeného, ale až na pár vytrhaných vlasů zcela v pořádku. Byl tam nahoře pravděpodobně přivázaný nějakým hodně slabým kouzlem.

„Mobilicorpus,“ zašeptal tiše Viktor a bezvládné tělo se zvedlo o několik stop nahoru. Oba přátelé se společně s bezvědomým Percym vydali zpátky k hradu. Když ušli přibližně čtyři sta metrů, tak se náhle Harry zarazil a ukázal na jeden strom přetnutý vejpůl bleskem.

„Nešli jsme předtím okolo stejného stromu?“ zeptal se Harry Viktora. Viktor se podíval na strom a zavrtěl hlavou:

„To není možné, jsem si jistý, že jsem šli dobře, ale možná to je jen podobný strom.“

„To se mi příliž nezdá, protože tu jsou naše stopy,“ odporoval mu Harry a ukázal beze slova na zem. Harry chvíli přemýšlel a vytáhl z rukávu hůlku.

„Aperire!“ vykřikl Harry a společně s Viktorem sledovali síť magie, kterou byli obkopeni jako nějakou kupolí s přibližným průměrem sto metrů.

„Je to iluze. Chodili jsme po kraji té kupole,“ řekl překvapeně Viktor

„Nechápu, jak je možné, že jsme si toho předtím nevšimli,“ dodal k tomu ještě Harry, takové primitivní zaklínadlo a zrušil iluzi prostým:

„Finite fallacia!“ Čimž kupole zmizela a oni nerušeně pokračovali skrz le směrem k hradu. Když se dostali k hradu, téměř součastně zakleli. Měli přibližně tří minutové zpoždění, což pro ně nevypadalo vůbec dobře. Sice nepředpokládali, že se večeře koná přesně na čas, ale ani nedoufali, že Karkarov jejich zpoždění přejde bez trestu.

Rychle tedy Weasleyho probudili, kouzlem převlékli do čistého hábitu a pozměnili mu zpomínky. Teď si jen pamatoval, jak plnil v Zapovězeném lese dobrovolný úkol od profesora lektvarů, ztratil se a náhodou narazil na Viktora s Harrym, kteří si tam odpykávali trest.

Společně vešli do Velké síně, kde zatím skoro nikdo nebyl. Percy si bez řečí sedl na své místo a skolnil hlavu k talíři s vařenými bramborami. Až do morku kostí se za sebe styděl. Nemohl přenést přes srdce, že ho museli zachránit dva žáci Kruvalu, kteří se teď pomalu šourali k jejich řediteli, jenž je jistě chtěl potrestat za to, že si nechali udělit trest.

„Máte šesti minutové zpoždění,“ řekl tiše Karkarov a přísným pohledem si měřil své studenty, kteří čekali na jeho konečný rozsudek. Karkarov na chvíli odmlčel a pak pokračoval:

„Ale protože Weasleyho jste přece jenom našli, bude váš trest mírnější.“ S těmito slovy se v jeho očích zlověstně zablýsklo, čímž se Harry s Viktorem začali obávat toho, co mělo přijít.

„Potrestán bude jen jeden z vás...“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Thanan, 22. 4. 2011 18:42)

úúúúúúšasné, prostě sugoi :-) :-D Harry mi trochu připomíná Kakashiho z Naruta :-) no prostě super :-) těším se na další díl :-)

...Bezva...

(S-Lucka, 26. 1. 2011 14:14)

Páni, to je fakt něco. Moc pěkná kapitolka i celá povídka...

Super ...

(KiS, 23. 1. 2011 19:44)

Naprosto suprový ... :) Mě se to hrozně moc líbí ... A doufám, že budeš pokračovat ... :)

......

(vita, 23. 1. 2011 19:24)

moc pěkná a zajímavá povídka
napadlo co kdyby se Harry dal dohromady s Ginny byl by z nich moc hezký a podívejte se prosím na mojí povídku Harry Potter v Době zakldatelů tady je odkaz http://www.jarwis.webgarden.cz/harry-potter-v-dobe-zakladatelu a zanechte prosím komentář

Teda, teda

(DoctoreX, 23. 12. 2010 16:45)

Teda to byl hezký skrytý rejpanec :-D, ale asi jsem si ho zasloužil. No nic, já jdu zkontrolovat, jak se má můj hubník. A k tomu, kdo se na vánoce netěší. Já dneska popřál veselé vánoce jednomu židovi a dal mi desetiminutové kázání o tom, jak jeho a jemu podobné nutíme slavit náš svátek a jsme kvůli tomu skoro otrokáři :-D

xD

(Aria, 23. 12. 2010 14:05)

Děkuji vám za komentáře. :-)

Yoshiko: Mám se dobře, děkuji za optání. A jak se má Nox nevím. Snad taky dobře.:-) A docela by mě zajímalo, kdo se na Vánoce netěší.:-)

Doctorex: Jsem ráda, že se ti naše povídka líbí a snad i bude pořád líbit. :-) A s tím, že si skoro každý upravuje postavy máš pravdu, od toho tu je fanfiction, že?

Obíhačka

(Yoshiko, 23. 12. 2010 12:58)

Dobrá kapitola. A jak se máte? Momentálně obíhám Sb. Těšíte se na vánoce?

Dobrý

(DoctoreX, 23. 12. 2010 10:13)

Ahoj, tak jsem konečně dočetl zatím napsané kapitoly k ZV. A...co na to říct. Líbí se mi to, hezky se to čte, má to napětí a zápletku. Docela se těším, jak to bude pokračovat. Ale na druhou stranu mě jedna věc zarazila a to je chování Malfoyových. Protože podle toho co jsem já z originálu pochopil, si velká část Smrtijedů myslela, že Harry může být další Pán Zla. Nejsem si jist, že by se k němu chovali takhle. Ovšem až na tenhle detail, bez kterého by to bylo o dost slabší super! Navíc, jak známo, skoro každý si upravuje postavy - viz. můj Brumbál.

xD

(Aria, 21. 12. 2010 16:01)

Děkuji vám všem za sebe i za Noxe za komentáře, které jste sem napsali a snad i napíšete. :-)Jsme rádi, že se vám tato kapitola líbila a snad i další budou... :-)

:)

(lady corten, 16. 12. 2010 13:15)

Pěkný díl, jsem zvědavá na pokračování

Komentář:

(Karlos-sama, 13. 12. 2010 21:38)

Co napsat? Nejspíše to, že to byl další úžasný díl, je pravda, že jsem se podivil nad tím, jak Červíček dokázal utéci, Moody i Brumbál jsou vycvičení pro boj, jejich reakce by měly být bleskové a minimálně Moody by po něm měl být schopný vypálit aspoň dvě kouzla.
Nicméně se těším na ten trest, který jim bude udělen, budu hádat, že to bude Harry a bude si muset sundat obvazy a vše, co kryje jeho tvář a ruce. xD I když pěkný pohled pro ostatní to asi nebude xD

you rock!!

(TwoFaceLady, 13. 12. 2010 21:21)

Tahle kapča byla si nejlepší, ale pořád mi tam něco chybí. Počkat, zamyslím se... Á, romantika! Jenom trošičku jí tam dejte nebo nepřestanu otravovat :D. Prosím, prosím, prosím. Ne, jak chcete, ale Harry určitě není bezcitnej, že ne? Jo, a ať je na ně Karkarov hodnej :D

EH,Eh...

(anonymný volajúci, 13. 12. 2010 19:22)

Na toto som čakala, na toto som sa tešila, moje tretie Vianoce. Teraz nech už pridá Figotka a budem v siedmom nebi. :D
Perfektné, Now, Aria...

Re: EH,Eh...

(anonymný volajúci, 13. 12. 2010 19:23)

Sorry, Nox